Федор Михайлович Достоевский Dvojník. Nétička Nezvánova a Malinký Hrdina

Pan Goljadkin konečně sedl, nespouštěje očí s Křestjana Ivánoviče. Kresťjan Ivánovič s obličejem krajně nespokojeným počal přecházeti z kouta do kouta svého kabinetu.

Nastalo dlouhé mlčení.

„Jsem vám povděčen, Kresťjane Ivánoviči, velmi povdečen a dobře cítím všechno, co jste nyní pro mne učinil. Do hrobu nezapomenu vaší laskavosti, Kresťjane Ivánoviči," pravil konečně pan Goljadkin, vstávaje se sedadla s pohledem člověka, jemuž bylo ublíženo.

„Přestaňte, přestaňte! Povídám vám, přestaňte!" odpověděl dosti přísně Kresťjan Ivánovič na projev pana Goljadkina, znova ho usazuje do křesla. „Nu, co se vám přihodilo? Povezte mně, co se vám tam přihodilo nyní nepříjemného," pokračoval Kresťjan Ivánovič. „O jakých nepřátelích mluvíte? Co se vám přihodilo?"

„Ne, Kresťjane Ivánoviči, raději toho nyní necháme," odvětil pan Goljadkin, spustiv oči k zemi; „raději to odložíme všechno stranou, na čas – na jinou dobu, Kresťjane Ivánoviči, na příhodnější dobu, až všechno vyjde na jevo, až spadne škraboška s některých tváří a všechno se odhalí. A nyní prozatím, rozumí se po tom po všem, co se mezi námi přihodilo… sám uznáte, Kresťjane Ivánoviči… Dovolte, abych vám popřál dobrého jitra, Kresťjane Ivánoviči," dodal pan Goljadkin, vstávaje tentokrát už rozhodně a na určito se svého místa a bera do ruky klobouk.

„Inu, jak chcete… hm… (Nastala na okamžik pomlčka.) Já se své strany, jak sám víte, všechno, co mohu… a upřímně vám přeju všeho dobrého."

„Rozumím vám, Kresťjane Ivánoviči, rozumím; nyní vám úplně rozumím… Na všechen způsob odpusťte mně, že jsem vás vytrhoval, Kresťjane Ivánoviči."

„Hm… Ne, to jsem vám nechtěl říci. Ostatně, jak je libo.

Léky přijímejte, jako dříve…"

„Budu přijímati léky, jak pravíte, Kresťjane Ivánoviči, budu je dále přijímat a v téže lékárně je budu kupovat… Nyní i lékárníkem býti, Kresťjane Ivánoviči, je důležitá věc…"

„Jak? V jakém smyslu to pravíte?"

„V docela obyčejném smyslu, Kresťjane Ivánoviči. Chci říci, že nyní chodí to ve světě tak…"

„Hm…"

„A že každý klouček, nejen z lékárny, před pořádným člověkem zdvihá nos do výšky."

„Hm. Jak tomu rozumíte?"

„Mluvím, Kresťjane Ivánoviči, o jistém člověku… o našem společném známém, Kresťjane Ivánoviči, na příklad třebas o Vladimíru Semenoviči…"

„A!"

„Ano, Kresťjane Ivánoviči; a já znám některé osoby, Kresťjane Ivánoviči, které se nehrubě drží obecného mínění, jen aby časem mohly říci pravdu."

„A! A jak to?"

„Tak už; ostatně to je vedlejší věc; umějí tak časem podati člověku vajíčko s podpouštkou."

„Co, co umějí podati?"

„Vajíčko s podpouštkou, Kresťjane Ivánoviči; to je ruské pořekadlo. Umějí na příklad v pravý čas vysloviti někomu gratulaci. Jsou tací lidé, Kresťjane Ivánoviči."

„Gratulaci?"

„Ano, gratulaci, Kresťjane Ivánoviči, jako učinil ondyno jeden z mých dobrých známých…"

„Jeden z vašich dobrých známých… vida! A jak to?" optal se Kresťjan Ivánovič, pozorně pohlédnuv na pana Goljadkina.

„Ano, jeden z mých blízkých známých přednesl gratulaci k nové hodnosti, gratulaci k hodnosti assesorské druhému, také velmi blízkému známému, a k tomu ještě příteli, jak se říká, nejmilejšímu příteli. Naskytla se náhodou příležitost. ,Srdečně jsem – povídá – rád příležitosti, že vám mohu, Vladimíre Semenoviči, vysloviti svou gratulaci, svou upřímnou gratulaci k nové hodnosti. Jsem tomu tím více rád, že nyní, jak je celému světu známo, vymřely už babičky, které uměly přičarovat štěstí.'" – Tu pan Goljadkin šelmovsky kývnul hlavou a přimhouřiv oči, pohlédl na Kresťjana Ivánoviče.

„Hm. Takovými slovy to řekl…"

„Řekl, Kresťjane Ivánoviči, tak to řekl a při tom pohlédl na Andreje Filippoviče, strýčka naší zvláštnůstky, našeho Vladimíra Semenoviče. Ale co mně je do toho, Kresťjane Ivánoviči, že ho udělali assesorem? Co mně je do toho? Vždyť on se chce ženit, ačkoli mu mléko, s odpuštěním, na bradě ještě neuschlo. Zrovna jsem mu to řekl! Tak a tak, povídám mu, Vladimíre Semenoviči! – A nyní jsem vám pověděl už všechno; dovolte tedy, abych se vzdálil."

„Hm…"

„Ano, Kresťjane Ivánoviči, dovolte mi nyní, jak pravím, abych se vzdálil. A víte, abych už najednou dva vrabce jedním kamenem zabil – jakmile jsem chlapíka sebral čarující babičkou, obrátím se ke Kláře Olsufjevne (přihodilo se to předvčírem u Olsufija Ivánoviče) – ona v tu chvíli právě dozpívala cituplnou romanci – pravím jí tedy: ,S citem jste ráčila romanci zpívat, ale nemáte upřímných posluchačů.' Tím jasně narážím, rozumíte, Kresťjane Ivánoviči, jasně narážím, že teď už nedbají tak o ni, ale hledají trochu dále…"

„A! Nu a co on?"

„Spolknul citron, Kresťjane Ivánoviči, jak praví pořekadlo."

„Hm…"

„Ano, Kresťjane Ivánoviči. Potom i se starým jsem mluvil. Povídám: ,Olsufiji Ivánoviči, vím, čím jsem vám povinen, cením dokonale všechna vaše dobrodiní, kterými jste mne obsypal tak říkaje od samých dětských let mých. Ale otevřete oči, Olsufiji Ivánoviči,' pravím. ,Pohleďte. Jednám upřímně a otevřeně, Olsufiji Ivánoviči.'"

„Hleďme!"

„Ano, Kresťjane Ivánoviči. Takovým způsobem…"

„A co on?"

„E co on, Kresťjane Ivánoviči! Žvatlá i tak, i onak, i mne že zná, a jeho excellence že je blahosklonný pán – a tak dále, slovem, začal se rozplývat… Ale což jiného? Stáří, jak se říká, pořádně ho už podrazilo."

„A! Takové to je tedy nyní!"

„Ano, Kresťjane Ivánoviči! My všichni na něho stejně, ale což plátno. Stařec, jednou nohou v hrobě, na kadidlo dýše, jak se říká, ale jakmile někde zapletou nějaký babský klep, už je tam a poslouchá. Jakoby se to bez něho nespravilo…"

„Klep, pravíte?.."

„Ano, Kresťjane Ivánoviči, zapletli klep. Omočil si v něm ruku i náš medvěd, i jeho synovec, naše zvláštnůstka.

Spojili se se starými babami a rozumí se, uvařili pěknou kaši.

Co byste řekl? Co si smyslili, aby zabili člověka?.."

„Aby člověka zabili?..

„Ano, Kresťjane Ivánoviči, aby člověka zabili, totiž mravně zabili. Rozšířili klep… mluvím tu stále o svém blízkém známém…"

Kresťjan Ivánovič přikývnul hlavou.

„Rozšířili tedy o něm klep… Přiznávám se vám, Kresťjane Ivánoviči, že se až stydím vypravovati to…"

„Hm…"

„Rozšířili klep, že se už zavázal podpisem oženiti se, že už je ženichem na jiné straně… A co byste myslil, Kresťjane Ivánoviči, čím ženichem?"

„Nu?"

„Stravovatelky, jisté ne zcela slušné Němky, u které obědvá. Že prý jí nabízí ruku za to, co je jí dlužen za obědy."

„To oni vypravují?"

„Věříte, Kresťjane Ivánoviči? Němka, hrubá, ohyzdná, nestoudná Němka, Karolina Ivánovna, znáte-li ji?.."

„Přiznám se vám, co se mne týče…"

„Rozumím vám, Kresťjane Ivánoviči, rozumím, a co se mne týče, také to cítím…"

„Řekněte mně, buďte tak dobrý, kde bydlíte nyní?"

„Kde nyní bydlím, Kresťjane Ivánoviči?"

„Ano… rád bych… dříve, tuším, jste bydlel…"

„Bydlel, Kresťjane Ivánoviči, bydlel, i dříve jsem bydlel.

Jak pak bych nebydlel!" odvětil pan Goljadkin, provázeje svoje slova drobným smíchem a zaraziv trochu svou odpovědí Kresťjana Ivánoviče.

„Ne, vy jste mne špatně pochopil. Chtěl jsem také sám…"

„Já také jsem chtěl, Kresťjane Ivánoviči, také jsem chtěl sám," pokračoval se smíchem pan Goljadkin. – „Ale, Kresťjane Ivánoviči, zdržel jsem se u vás příliš dlouho. Doufám, že mně dovolíte nyní… abych vám popřál dobrého jitra."

„Hm…"

„Ano, Kresťjane Ivánoviči, chápu vás. Nyní vás úplně chápu," zvolal náš hrdina, trochu se vynášeje před Kresťjanem Ivánovičem… „Protož dovolte, abych vám popřál dobrého jitra."

Tu náš hrdina šoupnul nožkou a vyšel z pokoje, zanechav Kresťjana Ivánoviče krajně zaraženého. Slézaje s doktorových schodů, usmíval se a radostně si třel ruce. U východu, vdechnuv svěží vzduch a cítě se na svobodě, byl opravdu hotov přiznati se, že je nejšťastnější smrtelník a odebrati se přímo do kanceláře – když tu znenadání u podjezdu zarachotil jeho kočár. Vzhledl na něj a rozpomenul se na všechno. Petruška otvíral už dvířka. Jakýsi divný a velice nepříjemný pocit schvátil celého pana Goljadkina. Jakoby se byl na okamžik zapýřil. Cosi ho bodlo. Už zdvihal jednu nohu na podnožku u kočáru, ale náhle se obrátil a vzhlédnul na okna Kresťjana Ivánoviče. Skutečně! Kresťjan Ivánovič stál u okna, hladil si pravou dlaní licousy a dosti zvědavě pohlížel na našeho hrdinu.

„Tenhle doktor je hlupák," pomyslil si pan Goljadkin, zalézaje do svého kočáru, „ohromný hlupák. Možná, že své pacienty léčí dobře, ale přec je hloupý, jako špalek."

Pan Goljadkin se usadil, Petruška křiknul „jeď!" a kočár se rozejel opět na Něvský prospekt.

Celé to jitro pan Goljadkin měl plno klopot. Když přijeli na Něvský prospekt, náš hrdina poručil, aby zastavili u kupeckého dvora. Vyskočiv ze svého povozu, vběhl pod podloubí v průvodu Petrušky a vešel přímo do stříbrnického a zlatnického krámu. Už po tváři pana Goljadkina bylo vidno, že má plno starostí a hromadu práce. Smluvil tam úplný stolový a čajný příbor za více než tisíc pět set rublů v assignacích, potom smluvil s kupcem za tutéž cenu důmyslně provedené pouzdro na doutníky a úplné stříbrné náčiní k holení brady; poptav se konečně ještě na cenu lecjakých užitečných a příjemných věciček, pan Goljadkin ukončil tuto záležitost slibem, že sem zejtra zcela jistě zajde, a možná ještě dnes pošle pro smluvené věci, dal si podati číslo krámu a vyslechnuv pozorně kupce, jenž by byl rád dostal závdavek, slíbil, že i závdavek pošle v čas. Na to se kvapně rozloučil s překvapeným kupcem a bral se podél řady krámů, pronásledován celým zástupem prodavačů, sedících pod podloubím, při čemž se stále ohlížel po Petruškovi a bedlivě pátral po jakémsi novém krámě.

Mimochodem zaběhl do směnárny a vyměnil si za svou velkou bankovku drobné. Při měnění utrpěl sice ztrátu, ale za to proměnil a jeho tobolka tim značně stloustla, což mu patrně způsobilo veliké potěšení.

Konečně se octnul ve skladě různých ženských látek. Smluviv zboží opět na značnou část peněz, slíbil i zde kupci, že si zcela jistě zajde pro smluvené věci, vzal si číslo krámu a na žádost o závdavek opět podotknul, že i závdavek bude dán svým časem.

Pak navštívil ještě několik krámů; ve všech smlouval, tázal se na ceny různých věcí, přel se tu a tam dlouho s prodavači, odcházel z krámu a třebas třikrát se vracel – slovem projevoval neobyčejnou činnost.

Z kupeckého dvora náš hrdina se vypravil do jistého známébo skladu nábytku, kde si vyhlédl a smluvil nábytek do šesti pokojů, prohlédl si se zálibou jeden módní a velice důmyslný dámský toiletní stolek nejnovějšího vkusu, a ubezpečiv obchodníka, že si zcela jistě pošle pro všechno, odešel ze skladu jak obyčejně, se slibem, že dá i závdavek, načež zajel ještě ledakams a ještě ledaco kupoval. Slovem, jeho běhání – zdálo se – nebude konce.

Konečně však, jak se zdá, vše to počalo nudit samého pana Goljadkina. Ba i – Bůh ví, z jaké příčiny – začal pro nic za nic pociťovat hryzení svědomí. Za nic na světě, na příklad, nechtěl by se nyní setkati s Andrejem Filippovičem, ba ani s Kresťjanem Ivánovičem.

Posléze na městských hodinách odbily tři s poledne. Když si pan Goljadkin usedl na konec do kočáru, ukázalo se, že veškeren statek, získaný jím toho jitra, záleží ve skutečnosti jen z páru rukaviček a láhvičky voňavky za půldruhého ruble v assignacích.

Protože však pro pana Goljadkina bylo ještě dosti záhy, proto přikázal svému kočímu, aby zastavil vedle jisté známé restaurace na Něvském prospektě, kterou znal doposud jen dle pověsti, vyšel z kočáru a běžel pojíst, odpočinout si a dočkat se určité hodiny.

Když byl pojedl tak, jak jídá člověk, kterého čeká bohatý zvaný oběd, to jest když byl pojedl jen tak několik soust, aby – jak se říká – utišil červa, a při tom vypil skleničku vodky, pan Goljadkin usedl do křesla a skromně se vůkol rozhlédnuv, vzal tiše do ruky jakýsi hubeňoučký domáci denníček. Když přečetl asi dvě řádky, vstal, vzhlédl se v zrcadle, opravil na sobě šat a přihladil si vlasy; potom přistoupil k oknu a podíval se, je-li tam jeho kočár; pak usedl zase na své místo a vzal do ruky noviny.

Bylo znáti, že náš hrdina byl značně rozčilen. Pohlédnuv na hodiny a vida, že je teprve čtvrt na čtyři, a že tedy zbývá ještě hodně dlouho čekat, a chápaje zároveň, že je neslušno, seděti tak na prázdno, pan Goljadkin dal si přinésti čokoládu, na kterouž ostatně v tu dobu značné chuti nepociťoval. Když vypil čokoládu a spozoroval, že čas trochu pokročil, šel zaplatit. Náhle ho někdo klepnul do ramene.

On se obrátil a spatřil před sebou své dva soudruhy z úřadu, ty samé, s nimiž se setkal ráno na Litějné ulici – hochy ještě velice mladé i co do stáří, i co do úřadní hodnosti. Poměr našeho hrdiny k nim nebyl ani takový, ani makový, nebyli přátelé ani zjevní nepřátelé. Rozumí se, dbáno bylo slušnosti z obou stran: dalšího však sblížení nebylo a být ani nemohlo. Setkání v tuto chvíli bylo krajně nepříjemno panu Goljadkinu. Trochu se zachmuřil a na okamžik byl na rozpacích.

„Jakube Petroviči, Jakube Petroviči!" zaštěbetali oba registrátoři, „vy jste zde? Co vás sem přivedlo?"

„A! To jste vy, pánové!" vpadl jim honem do řeči pan Goljadkin, jenž byl trochu na rozpacích a styděl se za to, že se úřadníci jednak diví jeho návštěvě v hostinci, a jednak si vedou s ním příliš kamarádsky. Nicméně snažil se býti volným a hrdinou z nouze. „Pánové dezertirovali, che-che-che!" Při tom, aby si nezadal a ukázal se shovívavým ke kancelářské mládeži, k níž se držel stále v patřičných mezích, zkusil poklepat jednomu mladíku na rameno. Ale populárnost v tomto případě se nepovedla panu Goljadkinu a místo slušného, přátelského gesta vyšlo cosi dokonce jiného.

„Nu, a co náš medvěd, sedí?"

„Kdo to, Jakube Petroviči?"

„Nu, medvěd; jakobyste nevěděli, komu říkají medvěd?.." Pan Goljadkin se zasmál a obrátil se k číšníkovi, který mu dával nazpět. – „Mluvím o Andreji Filippoviči, pánové," pokračoval, když byl hotov s číšníkem a obrátil se tentokrát s velmi vážnou tváří k úřadníkům. Oba registrátoři význačně na sebe mrkli.„Sedí ještě. Také se na vás ptal, Jakube Petroviči," odvětil jeden z nich.

„Sedí, a! Nu, ať si sedí, pánové. A na mne se ptal, co?"

„Ptal, Jakube Petroviči; ale co se to s vámi děje? Voníte pomádou, voňavkami, hotový švihák…"

„Ano, pánové, pravda! Ale přestaňte…" odpověděl pan Goljadkin, pohlížeje stranou a napjatě se pousmál. Úřadníci, vidouce, že se pan Goljadkin usmívá, dali se do smíchu. Pan Goljadkin se trochu zachmuřil.

„Víte, pánové, řeknu vám po přátelsky," začal po krátké pomlčce náš hrdina, jakoby se byl odhodlal (ať už to dopadne jakkoliv) odhaliti cosi úřadníkům: „Vy, pánové, znáte mne všichni, ale doposud znali jste mne pouze s jedné stránky. Vinu sváděti v tomto případě není na koho, neboť z části, přiznám se, byl jsem vinen já sám."

Pan Goljadkin stisknul rty a významně pohlédnul na úřadníky.

Uřadníci znova na sebe mrkli.

„Doposud, pánové, jste mne neznali. Vysvětlovati to zde nebylo by právě na místě. Povím vám jen něco tak mimochodem, letmo. Jsou lidé, pánové, kteří nemilují okolků a maskují se pouze pro maškarní ples. Jsou lidé, kteří nepokládají za přímý lidský účel obratnou dovednost v leštění parket botami. Jsou i tací lidé, pánové, kteří neřeknou, že jsou šťastni a žijí plným životem, když na nich na příklad dobře sedí kalhoty. Jsou konečně lidé, kteří neradi poskakují a vrtí se na plano, dělají komplimenty a podlízají, a hlavně, pánové, neradi strkají svůj nos tam, kde se o něj neprosí. Tím jsem, pánové, pověděl skoro všechno; dovoltež nyní, abych se vzdálil.."

Pan Goljadkin se zamlčel. Poněvadž páni registrátoři byli nyní úplně uspokojeni, dali se oba najednou do hlasitého, krajně nezdvořilého smíchu. Pan Goljadkin se zapýřil.

„Smějte se, pánové, smějte se zatím. Požijete a uvidíte," namítl s citem uražené důstojnosti, vzal klobouk a couvl ke dveřím.

„Řeknu vám ještě více, pánové," dodal, obrátiv se naposled k pánům registrátorům. „Řeknu ještě více – mluvíme tu tak říkaje mezi čtyrma očima. Moje pravidla jsou, pánové, taková: Nezdaří-li se mi co, neztrácím mysli; zdaří se, držím se a v žádném případě nikomu nepodkopávám půdu pod nohama. Nejsem intrikán – a tím se pyšním. Za diplomata bych se nehodil. Říká se ještě, pánové, že pták sám letí na střelce. Pravda, jsem hotov souhlasiti; ale kdo je zde střelec a kdo pták? To jest ještě otázka, pánové!"

Pan Goljadkin řečnicky umlk' a s posuňkem co nejvýznamnějším, t. j. zdvihnuv brvy a stisknuv co nejvíce možno rty, poklonil se pánům úřadníkům a pak odešel, zanechav je plné udivení.

„Kam poroučíte?" optal se ho dosti přísně Petruška, kterého patrně už omrzelo vláčeti se ve chladu. „Kam poroučíte?" ptal se pana Goljadkina, setkav se s jeho strašným, vše ničícím pohledem, jímž se náš hrdina už dvakrát zabezpečil tohoto jitra, a k němuž vzal útočiště nyní po třetí, když sestupoval se schodů.

„K Izmajlovskému mostu."

„K Izmajlovskému mostu! Jeď!"

„Oběd u nich nezačne dříve než mezi čtvrtou a pátou, a možná, že až v pět hodin," pomyslil si pan Goljadkin; „nebude ještě záhy? Ostatně, vždyť mohu přijeti i dříve; a k tomu je to oběd rodinný. Mohu přijeti jen tak, sans fagon, jak se říká mezi slušnými lidmi. Proč bych nemohl přijeti sans fagon. Náš medvěd také pravil, že bude všechno sans fagon, proto i já mohu…"

Tak uvažoval pan Goljadkin; ale zatím jeho rozčilení stále rostlo a rostlo. Bylo patrno, že se hotoví k čemusi velmi namáhavému, neřku-li více; šeptal si v duchu, rozkládal pravou rukou, neustále vyhlížel oknem kočáru, tak že, kdo by byl nyní pohlédl na pana Goljadkina, nikterak by nebyl řekl, že se chystá dobře poobědvat, a sice po prostu, a k tomu ještě ve svém rodinném kruhu – sans fagon, jak se říká mezi slušnými lidmi.

Konečně u samého Izmajlovského mostu pan Goljadkin ukázal na jeden dům; kočár s rachotem vjel do vrat a zastavil u vchodu do pravého křídla. Pan Goljadkin, spozorovav jakousi ženskou postavu v okně prvého patra, poslal jí rukou hubičku. Ostatně ani sám nevěděl, co dělá, protože v tu minutu nebyl rozhodně ani živ, ani mrtev. Z kočáru vystoupil bledý, zkoprnělý. Vystoupil na schůdky, sundal klobouk, mašinálně poopravil na sobě šat a cítě, jak se mu kolena trochu chvějí, pustil se vzhůru po schodech.

„Olsufij Ivánovič je doma?" optal se sluhy, který mu otevřel.

„Doma, to jest není, on není doma."

„Jak? Co to povídáš, můj milý? Já – já jedu k obědu, přítelíčku. Vždyť mne přece znáš?"

„Kterak bych neznal! Ale máme rozkaz, abychom vás nepřijímali."

„Ty… ty, brachu… ty se jistě mýlíš, brachu. Vždyť to jsem já. Já jsem, brachu, zván; jsem zván na oběd," mluvil pan Goljadkin, shazuje se sebe plášť a dávaje tím na jevo, že jest odhodlán odebrati se do pokoje.

„Ale odpusťte, není možno. Máme rozkaz, abychom vás nepřijímali, rozkázáno, abychom vás odmítli. Rozumíte přec!"

Pan Goljadkin zblednul. V tu chvíli otevřely se dvéře z pokoje a přišel Gerasimyč, starý komorník Olsufija Ivánoviče.

„Tuhle on. Jemeljane Gerasimoviči, chce vejít, a já…"

„A vy jste hlupák, Aleksějiči! Jděte do pokoje a pošlete sem darebáka Semenyče. – Není možno," pravil pak zdvořile, ale rozhodně, obrátiv se k panu Goljadkinu. „Nikterak není možno. Prosili, abyste odpustil; nemohou přijati vaší návštěvy."

„A řekli výslovně, že mne nemohou přijmout?" nerozhodně se optal pan Goljadkin. „Odpusťte, Gerasimyči, proč tedy není nikterak možno?"

„Není nikterak možno. Já jsem vás ohlásil a mně řekli:

Popros, aby odpustil; že nám není možno přijmout…"

„Ale proč? Co je to? Jak…"

„Dovolte, dovolte!.."

„Ale co je to tedy? Vždyť to nemůže být! Ohlaste mne… Nu, co je to? Já přijedu k obědu…"

„Dovolte, dovolte!.."

„Nu, ostatně, to je něco jiného – prosí, abych odpustil.

Ale přece dovolte, Gerasimyči, jak je to, Gerasimyči?"

„Dovolte, dovolte!" namítl Gerasimyč, násilně odstrkuje rukou pana Goljadkina a dávaje tak širokou cestu dvěma, pánům, kteří v týž okamžik vcházeli do předsíně. Přicházející pánové byli: Andrej Filippovič a synovec jeho, Vladimír Semenovič. Oba překvapeně pohlédli na pana Goljadkina. Andrej Filippovič chtěl už něco promluvit, ale pan Goljadkin se už rozhodl. Byl už na odchodu z předsíně Olsufija Ivánoviče, měl sklopené oči, červenal se, usmíval se a ve tváři jevil úplný zmatek. „Zajdu sem později, Gerasimyči a promluvím si; doufám, že se to všechno svým časem vysvětlí," prohodil na prahu a z části už na schodech.

„Jakube Petroviči, Jakube Petroviči…" ozval se hlas Andreje Filippoviče, jenž se pustil za panem Goljadkinem.

Pan Goljadkin nacházel se v tu chvíli už na prvním odpočívadle. Rychle se obrátil k Andreji Filippoviči.

„Co si přejete, Andreji Filippoviči?" pravil hlasem dost rozhodným.

„Co se to s vámi děje, Jakube Petroviči? Jakým způsobem…"

„Nic, Andreji Filippoviči. Jsem tu jako soukromník. To je můj soukromý život, Andreji Filippoviči."

„Jak prý?"

„Povídám, Andreji Filippoviči, že je to můj soukromý život a že zde, nakolik se mně zdá, nelze nacházeti ničeho trestuhodného vzhledem k mému úřadnímu poměru."

„Jak! Vzhledem k úřadnímu… Co se to, pane, děje s vámi?"

„Nic, Andreji Filippoviči, pranic; drzá holčina, a víc pranic…"

„Co… Co?" Adrej Filippovič v údivu pozbyl rozvahy. Pan Goljadkin, jenž doposud, rozmlouvaje z dola se schodů s Andrejem Filippovičem, hleděl tak, jako by byl hotov vskočiti mu přímo do očí, vida, že přednosta oddělení se trochu zarazil, pokročil o krok ku předu, nejsa sobě toho ani vědom. Andrej Filippovič ucouvnul nazpět. Pan Goljadkin vystoupil ještě o jeden stupínek a ještě o jeden. Andrej Filippovič nepokojně se ohlédl. Pan Goljadkin najednou rychle vystoupil po schodech. A ještě rychleji uskočil Andrej Filippovič do pokoje a bouchnul za sebou dveřmi.

Pan Goljadkin zůstal sám. V očích se mu setmělo. Úplně se pomátl a stál nyní v jakémsi zmateném uvažování, jakoby si vzpomínal na nějakou hrozně nesmyslnou okolnost, která se mu přihodila nedávno.

„Ech, ech!" zašeptal, násilně se usmívaje.

Zatím dole, na schodech, ozvaly se hlasy a kroky patrně nových hostí, pozvaných Olsufijem Ivánovičem. Pan Goljadkin se trochu vzpamatoval, honem si vyhrnul výše svůj kožešinový límec, zahalil se jím, co bylo možno, a klopýtaje a rychle přešlapuje pustil se kvapně se schodů. Pociťoval v sobě jakési oslabení a oněmění. Zmatek jeho byl tak silný, že když vyšel na dvůr, nedočkal se ani kočáru, nýbrž šel sám přímo přes blátivý dvůr k svému povozu.

Když pan Goljadkin přišel k povozu a chystal se vsednouti do něho, projevil v myšlénkách přání provaliti se skrz zemi, aneb se schovati někam do myší díry i s kočárem. Zdálo se mu, že všechno, co se nachází v domě Olsufija Ivánoviče, patří nyní na něho ze všech oken. Byl si vědom, že by v okamžiku zemřel zde na místě, kdyby se jen obrátil nazpět.

„Co se směješ, klacku?" osopil se rychle na Petrušku, který se hotovil pomoci pánovi do kočáru.

„Čemu bych se smál? Vždyť já nic… Kam máme nyní jet?"

„Vrať se domů. Jeď!"

„Jeď domů!" křiknul Petruška, umístiv se na zadním stupátku.

„Má to havraní chřtán!" pomyslil si pan Goljadkin. Kočár dojel zatím už dosti daleko za Izmajlovský most. Náhle náš hrdina ze vší síly trhnul provázkem a křiknul na kočího, aby se neprodleně vrátil nazpět. Kočí obrátil koně a za dvě minuty vjel opět do dvora k Olsufiji Ivánoviči.

„Není třeba, hlupáku, není třeba; zpět!" křiknul pan Goljadkin, a kočí, jakoby byl čekal na takový rozkaz, ničeho nenamítaje a nezastaviv u vchodu, obejel kolem do kola celý dvůr a vyjel znova na ulici.

Domů pan Goljadkin nejel, nýbrž, když minuli Semenovský most, poručil zahnouti do jedné příčné uličky a dal zastaviti vedle hospůdky dosti skrovného zevnějšku. Když náš hrdina vystoupil z kočáru, zaplatil kočímu a takovým způsobem se zbavil konečně od svého povozu. Petruškovi přikázal, aby šel domů a čekal jeho návratu; sám pak vešel do hospody, vzal si zvláštní pokojík a poručil si oběd. Cítil se velice ošklivě; v hlavě měl úplný zmatek a chaos. Dlouho přecházel z rozčilení po pokoji; konečně usedl na židli, podepřel si čelo rukama a ze všech sil se počal snažiti, aby uvážil a rozřešil aspoň něco ohledně nynějšího svého postavení.

Den, slavný den narození Kláry Olsufjevny, jediné dcery státního rady Berendějeva, za onoho času dobrodince páně Goljadkinova – den, vyznamenaný skvělým, velkolepým zvaným obědem, takovým obědem, jakého dávno nevídali v stěnách úřadnických bytů u Izmajlovského mostu a v okolí – obědem, který se podobal více jakémusi kvasu Baltazarovu, než obědu – který zaváněl čímsi babylonským, hledíme-li na skvostnost, rozkoš a slušnost, oběd se šampaňským Cliquo, s ústřicemi a ovocem od Jelisějeva a z Miljutinských skladů, se všelikými vykrmenými býčky, s úřadnickou tabelí hodností – tento slavný den, vyznamenaný takovým slavným obědem, zakončil se nádherným plesem, rodinným, malinkým, příbuzenským plesem, ale přece nádherným vzhledem ke vkusu, vzdělanosti a slušnosti.