Федор Михайлович Достоевский Dvojník. Nétička Nezvánova a Malinký Hrdina

Ovšem nepopírám, že takové plesy bývají, ale zřídka. Takové plesy, podobající se více rodinným radovánkám, než plesům, mohou se dávati pouze v takových domech, jako na příklad dům státního rady Berendějeva. Řeknu ještě více: já skoro pochybuju, že by se u všech státních radů mohly dávati takové plesy. O kdybych byl básníkem! – rozumí se, aspoň takovým, jako Homer nebo Puškin; s menším nadáním člověk by přijíti nesměl – schválně bych vám zobrazil jasnými barvami i širokým štětcem, o čtenáři! celý ten vysoce slavnostní den. Započal bych svou báseň obědem a zejména bych si dal záležeti na onom překvapujícím a zároveň slavnostním okamžiku, kdy se zdvihla první zdravice na počest královny svátku. Zobrazil bych vám předně ty hosti, pohroužené ve zbožné mlčení a očekávání, více podobné k demosthenovské výřečnosti než k mlčení. Pak bych vám zobrazil Andreje Filippoviče jako nejstaršího z hostí, majícího skoro i jisté právo na prvenství, okrášleného šedinami a k šedinám příslušnými řády, jak povstal s místa a zdvihl nad hlavu pozdravný pohár s jiskřícím vínem – s vínem, schválně přiváženým z jistého dalekého království, aby se jím zapíjely podobné okamžiky S vínem, více podobným k božskému nektaru, než k vínu. Zobrazil bych vám hosti a šťastné rodiče královny svátku, jak zdvihli také své poháry hned za Andrejem Filippovičem a upjali na něho své oči, plné očekávání. Zobrazil bych vám, jak tento často jmenovaný Andrej Filippovič, uroniv napřed slzu do poháru, vyslovil pozdravení a přání, prohlásil zdravici a připil si na zdraví…

Ale přiznávám se, úplně se přiznávám, že bych nemohl zobraziti vší velkoleposti toho okamžiku, když sama Královna svátku, Klára Olsufjevna, rdíc se jako jarní růže ruměncem blaha a stydlivosti, od překypujících citů klesla v objetí něžné mateře, jak zaslzela něžná máť a jak zavzlykal při té příležitosti sám otec, letitý stařec a státní rada Olsufij Ivánovič, který od dlouholeté úřadní služby ztratil vládu v nohách a za takovou horlivost byl osudem odměněn kápitálkem, domkem, statečky a krasavicí dcerou – zavzlykal jako chlapec a prohlásil se slzami v očích, že jeho excellence je ctný pán. Nebyl bych s to, ano, skutečně bych nebyl s to zobraziti vám ono všeobecné uchvácení srdcí, jež následovalo bezprostředně za tímto okamžikem – ono uchvácení, které se jasně vyjadřovalo i v chování jednoho mladistvého registrátora (jenž se v tu chvíli více podobal k státnímu radovi, než k registrátoru), který také zaslzel, naslouchaje Andreji Filippoviči.

Andrej Filippovič ze své strany v tento slavnostní okamžik dokonce nevypadal jako kollegiální rada a přednosta oddělení v jednom departamentě – nikoliv, on se zdál něčím jiným… nevím zrovna čím, ale nikterak ne kollegiálním radou. Byl výše!

Posléze… o, proč nevládnu tajemstvím slohu vysokého, mocného, slohu slavnostního, abych mohl zobraziti všechny ony krásné a poučné momenty lidského života, které jakoby byly schválně zařízeny na doklad, jak časem vítězívá cnost nad nedobrými úmysly, svobodnictvím, neřestí a závistí! Neřeknu nic, jen mlčky – a to bude nade vši výmluvnost – ukážu vám na tohoto šťastného jinocha, vstupujícího do svého dvacátého šestého jara – na Vladimíra Semenoviče, synovce Andreje Filippoviče, který vstal potom se svého místa, aby pronesl svůj přípitek a na kterého se upjaly slzící oči rodičův královny svátku, hrdé oči Andreje Filippoviče, stydlivé oči samé královny svátku, nadšené oči hostí, ba i zdvořile závistivé oči některých mladých soudruhů tohoto skvělého jinocha. Nic neřeknu, ačkoliv nemohu pominout mlčením, že všechno v tomto jinochovi jenž byl více podoben starci, než jinochovi, rozumí se ve výhodném pro něho smysle – všechno, začínaje od kvetoucích lící do samé ležící na něm assesorské hodnosti, všechno to v tento slavnostní okamžik div nehlásalo v něm. Na jak vysoký stupeň může povznésti člověka mravnost!

Nebudu dále popisovat, jak na konec Anton Antonovič Sětočkin, kancelista v jednom departamentě, soudruh z úřadu Andreje Filippoviče a druhdy i Olsufija Ivánoviče a spolu dávný přítel domu i kmotr Kláry Olsufjevny – stařeček, jako mléko bílý, přednášeje svůj přípitek, zakokrhal a potom odříkával veselé veršíčky; jak takovým zdvořilým opominutím zdvořilosti, možno-li se tak vyjádřit, rozesmál až do slz celou společnost a jak mu sama Klára Olsufjevna za takové obveselení a za takovou laskavost dala hubičku, ovšem na rozkaz rodičů. Jen tolik řeknu, že konečně hosté, kteří po takovém obědě přirozeně musili se cítiti vespolek příbuznými a bratřími, vstali od stolu; že potom stařečkové a lidé usedlí po nedlouhé chvíli, věnované přátelskému hovoru a ledajakým, rozumí se, velice zdvořilým a laskavým upřímnostem, slušně odešli do druhého pokoje a netratíce zlatého času, rozdělili se na partie a s pocitem vlastní důstojnosti sedli ke stolům, potaženým zeleným suknem; že dámy, jež se usadily v saloně, staly se náhle všechny neobyčejně laskavými a počaly rozmlouvati o různých látkách; že konečně sám vysoce vážený hospodář domu, který ztratil vládu v nohách, když sloužil věrou a pravdou, a byl za to odměněn vším, o čem výše se stala zmínka, počal o berlích přecházeti mezi svými hostmi, dávaje se podporovati Vladimírem Semenovičem a Klárou Olsufjevnou a stal se náhle také neobyčejně laskavým, tak že se odhodlal improvizovati malinký, skromný ples, nedbaje výdejů: že za tím účelem jeden čiperný jinoch (ten samý, který byl při obědě více podoben k státnímu radovi, než k jinochovi) byl vyslán pro hudebníky; že potom přišli hudebníci počtem celých jedenáct hlav, a že se konečně zrovna o půl deváté rozlehly zvoucí akkordy francouzské čtverylky i jiných různých tanců…

Ani už nepřipomínám, že péro mé jest slabé, mdlé a tupé, aby slušně vylíčilo ples, improvizovaný neobyčejnou laskavostí šedovlasého hospodáře. A potom, ptám se vás, kterak mohu já, skromný vyprávěč jinak ovšem velice zajímavých příhod pana Goljadkina – kterak mohu zobraziti tuto neobyčejnou a ve všem slušnou směsici krásy, skvělosti, zdvořilosti, veselosti, laskavé solidnosti a solidní laskavosti, bujarosti, radosti, všechny ty hry a smíchy všech těch úřadnických dám, více podobných k nymfám než k dámám, mluvě ovšem v příznivém pro ně smysle, s jejich lilově růžovými ramínky a líci, s jejich vzdušnými postavami, s jejich čtveračivě hravými, homeopatickými – abych užil vysokého slohu – nožkami? Kterak vám zobrazím konečně ony skvělé pány úřadníky, veselé a solidní jinochy i usedlé, radostné a slušně zamžené pány, jednak kouřící v přestávkách mezi tanci v malinké, vzdálené, zelené komnatce dýmku, jednak nekouřící v přestávkách dýmky, pány, kteří všichni od prvního do posledního měli slušnou úřadní hodnost i slušné příjmení, pány hluboko proniknuté citem pro krásu i citem vlastní důstojnosti; pány rozmlouvající nejvíce po francouzsky s dámami, a jestliže po rusky, tedy samými výrazy nejvyššího tonu, poklonami a hlubokými sentencemi, pány, kteří si leda toliko v pokojíku pro kuřáky dovolovali některé laskavé odchylky od jazyka vysokého tonu, některé fráze přátelské a laskavé stručnosti, jako na příklad: „Nu, hromský Pětko, znamenitě jsi polku odskákal," anebo: „Nu, hromský Vásjo, přišpendlil jsi si svou dámičku, jak jsi chtěl." Ale na to na všechno, jak už výše jsem měl čest vysvětliti vám, o čtenáři! nestačí mé péro a proto mlčím.

Obraťme se raději k panu Goljadkinu, jedinému, opravdovému hrdinovi velice pravdivé naší povídky.

Věc je ta, že pan Goljadkin se nachází nyní v postavení velice podivném, abychom neřekli více. Je, pánové, také zde, ne sice na plese, ale skoro jako na plese. A ačkoliv je to jeho soukromá záležitost, nicméně v tuto minutu nachází se na cestě ne zcela přímé. Stojí totiž nyní – je až podivno to vyslovit – stojí nyní v síni na zadních schodech příbytku Olsufija Ivánoviče. Ale to nikomu nevadí, že tu stojí; to jen tak. Stojí, pánové, v koutečku, přikrčiv se v místečku ne sice teploučkém, za to však hezky tmavém, skrývaje se jednak za ohromnou almarou, jednak za starou španělskou stěnou mezi různým haraburdím a hamparátím, skrývaje se do času a pozoruje prozatím všeobecný běh věcí jako vedlejší pozorovatel.

Prozatím, pánové, jen pozoruje nyní, ačkoliv také může vejít. Neboť proč by nemohl vejít? Je třeba jen učinit krok a vejde, a sice velice obratně vejde. Právě nyní – stoje už třetí hodinu v zimě mezi almarou a španělskou stěnou uprostřed různého haraburdí a hamparátí, citoval na své vlastní ospravedlnění jistou frázi francouzského ministra Villeila blahé paměti, že prý „všecko přijde po pořádku, jen když člověk umí vyčkat".

Tuto větu pan Goljadkin vyčetl kdysi z jakési, jinak zcela vedlejší knížky, nyní však si ji v pravý čas uvedl na pamět. Věta se především výtečně hodila k jeho nynějšímu postavení, a za druhé, co všechno nepřijde do hlavy člověku, který čeká na šťastné rozuzlení svých záležitostí skoro celé tři hodiny v síni ve tmě a v zimě?

Když byl tedy citoval – jak už praveno – v pravý čas větu bývalého francouzského ministra Villeila, pan Goljadkin zároveň, Bůh ví z jaké příčiny, vzpomněl si také na bývalého tureckého vezíra Marcimirisa a na krásnou markraběnku Louisu, jejichž příběhy také kdysi četl v knížce.

Pak si vzpomněl, že jezuité si dokonce postavili za pravidlo pokládat všechny prostředky za vhodné, jen když vedou k cíli.

Nabyv částečně troufalosti tímto historickým stanoviskem, pan Goljadkin pravil sám k sobě: A co prý vlastně jezuité? Jezuité všichni do jednoho byli největší hlupáci a on by je všechny schoval do kapsy, kdyby aspoň na okamžik zůstal prázdný tamhle bufetní pokojík (t. j. ten pokojík, z něhož dvéře vedly zrovna do síně u zadního schodiště, kde se nacházel nyní pan Goljadkin). Tu by se, nedbaje všech jezuitů na světě, sebral a vešel by přímo, nejprve z bufetního pokojíku do čajného, potom do toho pokoje, kde nyní hrajou v karty, a odtamtud přímo do sálu, kde nyní tancují polku. A dostane se tam, zcela jistě se tam dostane, ať se děje cokoliv, dostane se tam; proklouzne, a už to bude, ani nikdo nespozoruje. A potom – však on už ví, co potom udělá.

V takovém tedy postavení, pánové, nacházíme nyní hrdinu naší zcela pravdivé povídky, ačkoliv by bylo ostatně dosti těžko vysvětlit, co se s ním vlastně dálo v tuto chvíli. Věc je ta, že do síně a na schody se dostati uměl, a sice z té příčiny, že proč prý by se tam nedostal, když se tam dostane každý jiný; ale dále proniknouti nesměl, veřejně to provésti nesměl… ne snad proto, že by bylo vůbec něco, čeho by nesměl, nýbrž tak, že sám nechtěl, protože se mu raději chtělo provésti to po tichounku. A tak tedy nyní, panové, vyčkává onoho tichounka, a vyčkává ho už celé dvě a půl hodiny.

A proč by také nevyčkal? I sám Villeil vyčkával. „Ale co je mně do Villeila!" pomyslil si pan Goljadkin. „Co tady s Villeilem? Takhle kdybych se mohl nyní pustit a proniknout dovnitř… Ech, jsi to pěkný figurant!" pravil pan Goljadkin, štípnuv se zkřehlou rukou do zkřehlé tváři; jsi to hlupáček, Goljadko-holátko, už tvé příjmení je takové!"

Ostatně toto lichocení své vlastní osobě bylo v onen okamžik něco vedlejšího, jen tak mimochodem, bez všelikého, patrného cíle. Neboť náhle sebou trhnul a pohnul se ku předu. Nadešel okamžik: bufetní pokojík zůstal prázdný, nebylo v něm nikoho. Pan Goljadkin to všechno viděl oknem. Dvěma kroky přiskočil ke dveřím a už chtěl otevříti.

„Jít nebo ne? Nu, jít nebo ne? Půjdu… proč bych nešel? Pro smělého je všude cesta!"

Dodav si odvahy takovým způsobem, hrdina náš náhle, zcela neočekávaně ucouvnul za španělskou stěnu. „Ne," pomyslil si; „což kdyby někdo přišel? Opravdu, už někdo přišel. Ale co pak jsem stál a zíval, dokud tam nebyl nikdo! Takhle se sebrat a najednou vniknout! Ale kde pak vniknout, když má člověk takovou povahu. Opravdu podlá nátura! Zbaběl jsem, jako slepice. Ovšem zbabět, to je naše věc; to je to! Nějakou neplechu vyvést, to my umíme; na to se nás ani neptejte. Budu tady stát jako klacek, a to bude všecko! Doma bych mohl nyní vypit číšku čaje… A jak by bylo příjemno nyní vypit číšku! Přijdu-li později, Petruška bude snad bručet. Což abych šel domů? Čerti aby to všecko vzali! Jdu a dost!"

Rozhodnuv takovým způsobem o svém postavení, pan Goljadkin rychle sebou trhnul ku předu, jakoby byl někdo v něm smáčknul nějaké péro; dvěma kroky ocitl se v bufetním pokojíku, shodil plášť, sňal klobouk, na kvap vstrčil to všechno do kouta, popravil na sobě šaty a přihladil si vlasy; potom… potom se pustil do čajného pokoje, z čajného vklouznul opět do jiného, prokradl se skoro nepozorován mezi rozjařenými hráči; potom… potom… ale tu pan Goljadkin zapomněl na všechno, co se dálo vůkol něho a objevil se v taneční síni tak neočekávaně, jako když sníh na hlavu padne.

Jako naschvál v tu chvíli netančili. Dámy se procházely po sále v malebných skupinách. Pánové kupili se do kroužků, nebo přecházeli po pokoji, zadávajíce se s dámami. Pan Goljadkin na to na všechno neobracel pozornosti. Viděl pouze Kláru Olsufjevnu, vedle ní Andreje Filippoviče, potom Vladimíra Semenoviče, pak ještě dva nebo tři důstojníky a mimo to ještě asi dva nebo tři mladé pány, také velice zajímavé, kteří podávali nebo už uskutečnili ledajaké naděje, jak se dalo na prvý pohled soudit… Viděl ještě tu a tam někoho. Nebo ne; on už nikoho neviděl, na nikoho nepohlížel, nýbrž nutkán touž pružinou, mocí kteréž vpadl na cizí ples nezvaný, hnul se dopředu, pak ještě krok a ještě krok; vrazil mimochodem do jakéhosi rady a stoupil mu na nohu; při té příležitosti stoupnul na šaty jisté ctihodné stařence a trochu je potrhal, zavadil o sluhu s podnosem, pak zavadil ještě o někoho, a nevšímaje si všeho toho, či lépe řečeno, všimnuv si ale neobraceje už pozornosti na nic, probíral se rovnou cestou dál a dále ku předu, až se octnul náhle před samou Klárou Olsufjevnou.

Není pochyby, že by se byl v ten okamžik s největším potěšením, ani okem nemrknuv, provalil skrz zemi; ale co se stalo, nedalo se odčinit… a jak by se také mohlo odčinit? Co tedy dělat? „Nezdaří-li se, mysli neztrácej; zdaří-li se, drž se!" Pan Goljadkin, rozumí se samo sebou, nebyl intrikán a nebyl mistrem v leštění parket botami… To bylo nepochybno. K tomu i jezuiti se jaksi do toho připletli… Ale panu Goljadkinu nebylo nyní do jezuitů! Všechno, co chodilo, šumělo, hovořilo, smálo se – náhle jakoby na jakýsi povel utichlo a ponenáhlu se skupilo kolem pana Goljadkina.

Pan Goljadkin ostatně jakoby nic neslyšel, nic neviděl; on ani nemohl pozorovati… za nic na světě nemohl pozorovati. Sklopil oči k zemi a tak tu stál, dav si mimochodem řečeno čestné slovo, že se hned této noci nějakým způsobem zastřelí. A když si dal toto čestné slovo, pan Goljadkin řekl si v duchu: „Buď, anebo!" a k svému nejvetšímu překvapení zcela neočekávaně počal náhle mluvit.

Započal pan Goljadkin pozdravením a zdvořilým přáním všeho dobrého. Pozdravení zdařilo se pěkně, ale při přáni náš hrdina se zajiknul. On cítil, že zajíkne-li se, tu všechno najednou půjde k čertu. Nu a stalo se tak. Zajiknul se a uváz… uváz a začervenal se; začervenal se a spletl se; spletl se a zdvihl oči; zdvihl oči a rozhlédl se vůkol; rozhlédl se vůkol – a ztrnul…

Všechno stálo, všechno mlčelo, všechno čekalo; trochu dále ozval se šepot; trochu poblíže ozval se smích. Pan Goljadkin vrhl pokorný, zmatený pohled na Andreje Filippoviče. Andrej Filippovič odvětil panu Goljadkinu takým pohledem, že kdyby náš hrdina nebyl už ubit úplně, dokonale, byl by tímto pohledem zcela jistě ubit podruhé – kdyby to totiž bylo možno.

Mlčení trvalo dále.

„To se týče více domácích záležitostí a mého soukromého života, Andreji Filippoviči," zašeptal jedva slyšným hlasem polomrtvý pan Goljadkin; „to není příhoda officiální, Andreji Filippoviči…"

„Styďte se, pane, styďte se!" promluvil Andrej Filippovič polo po šeptmu s nevýslovným výrazem rozhorleností, promluvil ta slova, vzal za ruku Kláru Olsufjevnu a odvrátil se od pana Goljadkina.

„Nemám se čeho stydět, Andreji Filippoviči," odpověděl pan Goljadkin taktéž polo po šeptmu, otáčeje své nešťastné zraky vůkol sebe, a pozbyv na dobro odvahy, snažil se při té příležitosti vyhledati v překvapeném zástupu jakéhosi středu a opory pro své společenské postavení.

„Ale nic, ale nic, pánové! Nu, co na tom? Každému se může přihodit," šeptal pan Goljadkin, hýbaje se ponenáhlu s místa a snaže se dostati se ze zástupu, jenž ho obkličoval. Udělali mu místo. Náš hrdina prošel tak tak uprostřed mezi dvěma řadami zvědavých a nechápajících diváků. Osud ho vlekl za sebou. Pan Goljadkin sám pociťoval, že osud ho vleče za sebou. Ovšem dal by mnoho za to, kdyby se mohl nacházeti nyní, aniž by zadal zdvořilosti, na svém předešlém stanovišti v síni vedle zadního schodiště; ale poněvadž to bylo nyní zhola nemožno, počal se snažiti, aby se mohl prokrásti někam do koutečka a tam státi – skromně, slušně, zvlášť od ostatních, nikoho se netýkaje, neobraceje k sobě výhradně pozornosti, ale přece tak, aby si zasloužil laskavosti hostí i hospodáře. Ale pan Goljadkin cítil při tom, že jakoby ho cosi podmílalo, jakoby se kolébal a padal.

Konečně se dobral do jakéhos koutku a stanul v něm jako cizí, dosti lhostejný pozorovatel, opíraje se rukama o lenochy dvou židlí, a zabíraje je takovým způsobem úplně ve svou moc; při tom se snažil dle možnosti vzhlédnouti bodrým pohledem na hosti Olsufija Ivánoviče, kteří se skupili kolem něho. Nejblíž od něho stál jakýsi důstojník, vysoký, krásný mladík, před nímž se pan Goljadkin cítil pouhým broučkem.

„Tyto dvě židle, poručíku, jsou určeny – jedna pro Kláru Olsufjevnu a druhá pro kněžnu Čevčechanovu, která také zde tančí. Já je střežím nyní pro ně," pravil zadychuje se pan Goljadkin, obraceje prosebné zraky na pana poručíka. Poručík se odvrátil mlčky, s vražedným úsměvem.

Když našemu hrdinovi selhalo v jednom místě, pokusil se zkusiti štěstí někde na jiné straně a obrátil se přímo k jednomu vážnému radovi s vysokým řádovým křížem na krku. Ale rada ho změřil takovým chladným pohledem, že pan Goljadkin zřejmě pocítil, že ho náhle polili celým žberem studené vody.

Pan Goljadkin stichnul. Rozhodl se raději mlčet, na nikoho nemluvit, ukázat, že je spokojen, že je tu právě tak, jako všichni ostatní, a že položení jeho, na kolik jemu se zdá, jest aspoň také slušné. Za tím účelem upjal zrak k výložkům na rukávech svého úřadního fraku, potom zdvihl oči a upřel je na jistého pána velice ctihodného, zevnějšku.

„Ten pán má paruku," pomyslil si pan Goljadkin, „a kdyby sundal paruku, bude míti hlavu holou, zrovna jako je tuhle má dlaň holá." Učiniv tento důležitý vynález, pan Goljadkin si vzpomněl také na arabské emíry, kteří, sejmou-li s hlavy zelenou čalmu, již nosí na znamení svého příbuzenstva s prorokem Mohamedem, zůstanou také s holou, bezvlasou hlavou. Potom, bezpochyby následkem zvláštního styku ideí o Turcích ve hlavě pana Goljadkina, dostal se i na, turecké pantofle, a při té příležitosti si vzpomněl, že Andrej Filippovič nosí boty, které se podobají více k pantoflím, než k botám.

Bylo patrno, že se pan Goljadkin z části už vžil do svého položení, „Hle, kdyby tam ten lustr" – mihnulo se ve hlavě pana Goljadkina, „kdyby se tam ten lustr nyní utrhnul a spadl na obecenstvo, běžel bych okamžitě na pomoc Kláře Olsufjevně. Až bych ji zachránil, řekl bych jí: ,Nelekejte se, slečno, to nebylo nic; ale ochráncem vaším jsem já." Potom…"

Tu pan Goljadkin stočil oči na stranu, hledaje Kláru Olsufjevnu a spatřil Gerasimyče, starého komorníka Olsufija Ivánoviče. Geresimyč s nad míru starostlivým, officiálně slavnostním vzezřením kráčel přímo k němu. Pan Goljadkin sebou trhnul a svraštil čelo následkem jakéhosi neuvědomělého, ale při tom velice nepříjemného pocitu. Mašinálně se ohlédl kolem sebe: přišlo mu na mysl, aby nějak pod rukou, po tichounku, stranou ulíznul od hříchu, aby tak nějak najednou zmizel, to jest aby věc provedl tak, jakoby pranic nepozoroval, jakoby se to vůbec ani netýkalo jeho. Avšak dříve než se náš hrdina mohl k něčemu rozhodnouti, Gerasimyč stál už před ním.

„Hleďte, Gerasimyči," pravil náš hrdina, obraceje se s úsměvem ke Gerasimyči; „jděte a přikažte – vidíte, tam ta svíčka na kandelábru, Gerasimyči, ona hned vypadne; tedy vidíte, přikažte, aby ji popravili. Ona opravdu hned vypadne, Gerasimyči…"

„Svíčka? I ne, svíčka stojí přímo; ale na vás se tam kdosi ptá…"

„A kdo se tam na mne ptá, Gerasimyči?"

„Abych vám řekl, opravdu nevím kdo. Přišel sluha od kohosi. Je-li tady prý Jakub Petrovič Goljadkin? Tedy mně ho zavolejte, povídá, mám mu vyřídit cosi důležitého a nutného… tak, pane!"

„Ne, Gerasimyči, vy se mýlíte; v té věci se mýlíte, Gerasimyči."

„To pochybuju…"

„Ne, Gerasimyči, nepochybujte; tu není, Gerasimyči, pranic pochybného. Na mne se nikdo neptá, Gerasimyči; kdo pak by se na mne ptal? A tady jsem doma, to jest na svém místě, Gerasimyči."

Pan Goljadkin si oddechl a ohlédl se kolem. Skutečně! Vše, co bylo v sále, všichni obrátili k němu oči i uši s jakousi vítězoslavnou zvědavostí. Mužští kupili se blíže a naslouchali. Dále za nimi ulekaně si šeptaly dámy. Sám hospodář ukázal se v neveliké vzdálenosti od pana Goljadkina, i jakkoliv z jeho tváře nebylo možno souditi, že sám také přijímá přímé a bezprostřední účastenství v okolnostech pana Goljadkina, protože se všechno provádělo způsobem co nejvíce delikátním, nicméně to všechno dávalo zřejmě pociťovati hrdinovi naší povídky, že nastává pro něho rozhodný okamžik. Pan Goljadkin viděl jasně, že se přiblížila vhodná chvíle ku smělé ráně, aby zahanbil nepřátely své.

Pan Goljadkin byl vzrušen. Pocítil náhle jakési nadšení, a chvějícím se, slavnostním hlasem jal se opět mluviti, obraceje se k čekajícímu Gerasimyči.

„Nikoli, přítelíčku, mne nikdo nevolá. Ty se mýlíš. Řeknu ještě více: Ty's se mýlil i dnes ráno, když jsi mně tvrdil… když jsi si dovolil tvrdit mně, pravím (tu pan Goljadkin povýšil hlasu), že Olsufij Ivánovič, dobrodinec můj z dob nepamětných, jenž mně byl v jistém smyslu i otcem, zapovídá mně práh svůj v minutu rodinné, slavné radosti pro jeho srdce otcovské. (Pan Goljadkin se spokojeně, avšak s hlubokým citem rozhlédl kolem sebe. Na jeho řasách třpytily se slzy.) Opakuju, přítelíčku," zakončil náš hrdina; „ty's se mýlil, strašně, neodpustitelně mýlil…"

Okamžik byl dojemný. Pan Goljadkin cítil, že effekt byl rozhodný. On stál, skromně sklopiv oči a očekávaje, že Olsufij Ivánovič ho obejme. Mezi hosty bylo znáti vzrušení a překvapení; ba i sám nepohnutelný a hrozný Gerasimyč zajiknul se při slově „To pochybuju…", když tu náhle nešetrný orchestr z ničeho nic spustil polku.

Všechno bylo to tam, všechno vzal vítr. Pan Goljadkin sebou trhnul, Gerasimyč ustoupil o krok nazpět, všechno, co bylo v sále, rozvlnilo se, jako moře, a Vladimír Semenovič už se vznášel v prvním páru s Klárou Olsufjevnou a za ním krásný poručík s kněžnou Čevčechanovou.

Diváci zvědavě a s nadšením tlačili se pohlédnout na tanečníky, neboť polka byl tanec zajímavý, nový, modní, jenž kroužil všem hlavu. Pan Goljadkin byl na okamžik zapomenut.

Avšak náhle nastalo všeobecné vzrušení, nastal zmatek a chvat. Hudba umlkla… stala se podivuhodná příhoda. Unavená tancem Klára Olsufjevna, jedva popadajíc dechu od únavy, s planoucími tvářemi a vysoko se vzdýmajícími prsy klesla vysílena do křesla. Všechna srdce obrátila se k rozkošné čarodějce, všichni jeden přes druhého spěchali, aby jí blahopřáli a poděkovali za potěšení, které jim prokázala – když se náhle před ní ocitl i pan Goljadkin.

Pan Goljadkin byl bledý, do krajnosti vzrušený. Zdálo se, že i on byl vysílen, neboť jedva se hýbal. Na ústech mu hrál jakýsi úsměv a při tom prosebně vztahoval ruku. Klára Olsufjevna v překvapení neměla času, aby utrhla ruku a mašinálně vstala na pozvání pana Goljadkina. Pan Goljadkin zavrávoral vpřed jednou, podruhé, potom zdvihl nožku, potom jaksi šoupnul druhou nohou, potom trochu dupnul a pak klopýtnul… chtěl také tancovat s Klárou Olsufjevnou.

Klára Olsufjevna vykřikla. Všichni přiskočili, aby vysvobodili její ruku z ruky pana Goljadkina a v okamžiku náš hrdina byl zatlačen zástupem na dobrých deset kroků daleko. Kolem něho utvořil se také hlouček. Ozval se pískot a křik dvou stařen, které pan Goljadkin div neskácel při svém ústupu. Zmatek byl hrozný; všichni se vyptávali, všichni křičeli, všichni radili. Hudba umlkla. Náš hrdina se vrtěl ve svém hloučku a mechanicky, trochu se usmívaje, cosi mumlal pro sebe, jako, proč prý by ne, a že prý polka, aspoň pokud jemu se zdá, je tanec nový a velice zajímavý, stvořený na potěšení dám… ale, když prý je tomu tak, že je srozuměn…

Avšak zdá se, že se nikdo už neptal, je-li pan Goljadkin srozuměn, nebo ne. Neboť náš hrdina pocítil, jak náhle čísi ruka padla na jeho ruku, že druhá ruka se trochu opřela o jeho záda a že ho s jakousi zvláštní péčí obracejí v jistou stranu. Konečně spozoroval, že jde přímo ke dveřím. Pan Goljadkin chtěl honem něco říci, něco podniknouti… Ale ne, už nechtěl nic. Jenom se mechanicky ještě usmíval v odpověd na to, co se s ním dálo.